|
Příliš mnoho zatáček
Jakub Nosek
(jnosek@atwave.cz)
Jako snad každý
student, i my jsme během studia na vysoké hledali příležitost, jak si přivydělat.
Studovali jsme ekonomickou fakultu a tak jsme k obchodu neměli daleko.
Začali jsme proto dovážet ojetiny z Německa a Švýcarska. Byl to jednoduchý
business – v zahraničí jsme koupili slušné auto, dovezli ho, přihlásili, dali
inzerát a se slušnou marží prodali. Na studentské poměry nám to vynášelo
královské peníze a tak bylo logické, že jsme se rozhodli, že budeme
v tomto businesse pokračovat i po škole. Ale rozjedeme to ve větším!
Pokračovat
v obchodování na jméno některého
z nás bylo
nadále nemyslitelné a tak jsme se rozhodli založit firmu.
Byli jsme původně tři
a tak se naší první zkouškou stala dohoda o
podílech ve firmě. Nakonec jsme
dohodli na rozdělení 50-25-25. Přišlo to všem
fér, náš „šéf“ byl
rozený
obchodník, už na škole celý business táhl a
navíc měl spoustu kontaktů. S
rozdělením jsme všichni souhlasili pod podmínkou,
že „šéf“ dokáže zajistit
startovací kapitál.
Jakmile nás opustilo
úvodní nadšení, zjistili jsme, že business
bude vyžadovat, abychom pořádně zabrali. Probírali jsme,
co všechno je potřeba
zajistit a diskutovali, jak zorganizovat celý business.
Výsledkem byl napsaný business
plán – objevily se dvě hlavní oblasti –
provozní kapitál a ošetření
právník
rizik. Tak, jak jsme se dohodli dříve –
sehnání peněz měl na starost náš
lídr a
také se mu to podařilo. Získal pro náš
projekt investora, který slíbil dodat na
počátek 2 miliony korun. Mělo to pro nás obrovsky
pozitivní efekt – někdo je
nám ochoten věřit. Věřit, že business rozjedeme. Investor
věří, že o svoje
peníze nepřijde. Negativním byly podmínky půjčky.
Museli jsme ji vrátit za 24
měsíců s úrokem 34% ročně. Pokud bychom to
nedokázali, investor automaticky
získá ve firmě podíl 40% ...
Museli jsme řešit i značná právní rizika. Měli jsme dalšího
kamaráda – právníka. Věřili jsme mu, byl dobrý a chtěli jsme ho. Přišlo nám
škoda utrácet peníze investora určené na rozvoj na placení právníka. Rozhodli
jsme se tedy pro jednodušší variantu – nabídnout mu také podíl ve firmě. Přijal
a se svým 10% podílem se stal čtvrtým společníkem. Nakonec tedy firma měla čtyři
vlastníky s poměry podílů 40 – 25 – 25 – 10. I přesto, že byly podíly ve
firmě rozděleny právě takto, rozuměli jsme si. Makali jsme naplno, business se
rozvíjel a brzy jsme se vypracovali z lokálního dealera s auty ve
celorepublikovou firmu. Podnikání se opravdu dařilo, počet prodaných aut a
obrat měsíc od měsíce rostl. Firma rapidně expandovala a nic nenasvědčovalo
tomu, že by brzy měly přijít nějaké problémy.
Přišly. A
vážné. Kupodivu se netýkaly
fungování samotného businessu,
ale věcí okolo… Jak jsem už psal, měli jsme půjčku,
kterou jsme měli vrátit za
24 měsíců. Peníze jsme vydělali a byli jsme
v určený den připraveni peníze
investorovi čestně vrátit. Hrozně nás překvapilo, že jsme
jej nemohli sehnat.
Jeli jsme do jeho kanceláře, domů, volali na všechna
telefonní čísla, která
jsme měli. Nebyl k sehnání… Nechápali
jsme to. Právník nám to ale brzy vysvětlil…
pokud mu dnes peníze nevrátíme,
porušíme smlouvu a investor automaticky
získá
podíl ve firmě… Už na začátku na nás
ušil boudu… Vzpomněl jsem si na ta sladká
slova, úsměvy a plácání po ramenou. Nakonec
náš právník našel
právní způsob,
jak hrozící katastrofu alespoň oddálit…
V každém případě jsme balancovali
na hraně a věděli, že nás bude čekat dlouhý soud. Bylo to
frustrující…
podnikáme, jdeme do rizika, makáme a pak nás
možná někdo obere. Soud trval
opravdu dlouho, ale nakonec jsme dopadli relativně dobře. Soud rozhodl,
že
vrátíme půjčku i s úroky, tak jak bylo
ujednáno ve smlouvě… měli jsme ale
také doplatit smluvené úroky až do dne
vynešení rozsudku…
Z celého průběhu
soudu jsme byli hodně rozhození a
znechucení. Bohužel se to promítlo do vztahů mezi
námi. Nešlo o nic závažného –
a možná, že jsme se hádali jenom proto, že naše
vztahy byly dlouho téměř
bezproblémové – ale přišla krize. Chtěli
jsme rozhodnout o otevření dalších
poboček, ale nemohli jsme se dohodnout. Na jedné straně
stál náš šéf a
právník,
na druhé straně my dva podílníci. Došlo na
překřikování o tom, kdo je tady šéf,
kdo má ve firmě jaký podíl. Ale bylo to 50 na 50.
Nikdo nechtěl ustoupit. Jelikož
jsme měli ve společenské smlouvě, že rozhoduje většina,
nedohodli jsme se. Nikdo
z nás se ale necítil jako vítěz. To nebylo
dobré. Když jsme firmu zakládali,
byli jsme tři. V podstatě jsme nikdy nepředpokládali, že
náš kamarád –
právník – bude chtít mluvit do chodu
firmy… Teď to ale nastalo a on na to měl,
formálně, plné právo. Byl to deadlock,
který by mohl – pokud by pokračoval déle
- významně ochromit expanzi firmy. Naštěstí se
ukázalo, že jsme stále rozumní
lidé. Chceme spolu dělat business a nemůžeme se
rozhádat… dohodli jsme se tedy,
že rozhodnutí, která jsme přesně vyjmenovali, musí
schvalovat podílníci, kteří
disponují nejméně s 75% podílů.
Společenská smlouva byla upravena a tím
jsme zaručili, že v zásadních věcech bude rozhodovat
podstatná většina. Osvědčilo
se to. Popsaná dohoda a rozdělení podílů ve firmě
zaručilo, že se musíme vždy
rozhodnout. A dařilo se nám to. Byli jsme spokojeni a
navíc posilovalo to naši
soudržnost.
Business se velmi
rozvíjel a firma dále rostla. Netušili
jsme, že nás má brzy má postihnout
špatná zprva. Špatná? Přímo
katastrofální.
Náš ředitel a lídr celé firmy havaroval ve
svém novém autě a po několika
hodinách v nemocnici zemřel. Byla to tragická
událost a všechny ve firmě
to neuvěřitelně zasáhlo. Bylo to samozřejmě také
smutná zpráva pro všechny
blízké. Byla to ale také moc zlá
zpráva pro nás. Náš šéf měl
jediného dědice. Obchodní
podíl ve firmě zdědí jeho žena. To byl problém. Ve
firmě jsme ji neměli rádi.
Podle našeho názoru si jej vzala jen pro peníze.
Už před tím se s námi
hádala a chtěla mluvit do řízení firmy. Když byl
ředitel naživu, dokázal tomu zabránit…
ale teď?! Když jsme si s ní dali schůzku, zdědila
nám, že chce
z firmy peníze. Hotové peníze.
Žádné investice, žádný rozvoj. Jen
dividendy – dostat co nejvíc hotových peněz. To ale
přece může firmu úplně
zabít… Podala si nás… prostě nám
vrátila všechno z minula. To
přezírání,
neúctu i pohrdání. Všechno jsme dostali
zpátky i s úroky. Na závěr nám
řekla – buď dostanu peníze od vás nebo svůj
podíl ve firmě prodám a nebudu se
ptát komu. Drsné jednání…
Firma byla ve
výborné kondici a vydělávala peníze.
Její
hodnota byla veliká. Pokud chce žena našeho
bývalého ředitele hotové peníze,
museli bychom si na nákup jejího podílu půjčit
peníze. Kolik ale bude chtít? Má
nás v hrsti… Kdo ví, jak se nám bude
dařit dál? Kdo ví, jak to dokážeme
bez našeho lídra… Je to docela riskantní.
Nakonec jsme se rozhodli buy-out
provést. Stejně chceme vrcholným manažerům
nabídnout motivaci ve formě podílu
ve firmě… Získáme tak aspoň větší
kontrolu. Nezbývá než se snažit vyjednat co
nejnižší cenu. Dojednali jsme další
schůzku… Žena našeho bývalého ředitele
přišla v dobré náladě. Jednali jsme o formě
odkupu a detailně rozebrali
postup. Nabídli jsme cenu. Vysmála se nám…
a řekla, že už je to stejně
bezpředmětné – chtěla jen vědět, kolik jí
nabídneme. Svůj podíl ve firmě už totiž
prodala někomu jinému…
Zažili jste něco
podobného? Platí při zakládání firmy
pravidlo, že čím více lidí, tím více
problémů?Jaké chyby podle vašeho názoru
udělali společníci v našem
případu? A jak by se jim dalo vyhnout?
|
