|
Kdo uteče, vyhraje!
Reklamní
agenturu jsem
založil už v roce 1992 jako jediný majitel. Firma byla na
trhu velmi brzy,
za ty roky jsme si vybudovali solidní jméno, dobré
kontakty a dařilo se nám
opravdu skvěle. Dneska máme skoro 70 lidí! Když ke mně do
kanceláře v roce
1998 přišel dvacetiletý klučina žádat o
práci, netušil jsem, že to bude budoucí
hvězda v mé firmě. Nakonec mě svým charismatem,
zapálením i kreativitou
přesvědčil. Jak naše firma rostla, propracovával se
tenhle klučina bez praxe ke
stále odpovědnější a odpovědnější
práci. Učil se, hodně makal a dokázal vyjít
skoro s každý – to je něco, co se v této
branži plné výstředních individualistů
zvlášť cení. A tak se z Erika -
mladého nezkušeného klučiny - stal za
deset let ředitel divize, která se věnovala
zákazníkům v telekomunikacích.
Byli jsme spolu dlouho na
jedné lodi a měli skvělé vztahy.
Proto to byl pro mě blesk z čistého nebe, když jednoho dne
Erik přišel a
sdělil mi, že chce odejít. Vůbec jsem to nechápal, ale
nenechal mě zabývat
se mými myšlenka příliš dlouho.
„Jsme spolu dlouho. Udělal jsem tady
spoustu práce. Získali dobré klienty, udělali
pěkné projekty. V segmentu
máme největší tržní podíl.“
„Jistě“, pomyslel jsem si, „to je určitě
pravda.“
Erik pokračoval – „Cítím ale, že jsem
vyšťavený, potřebuji vypnout. Vždycky
jsem chtěl cestovat. V klidu objet přátele po Evropě
– ne jen tak na skok,
když jsem někde na schůzce. Mít čas si číst. Chodit po
horách. Relaxovat…
Prostě jen tak…“ Když jsem si pomyslel na kolotoč, co tu
máme, nemohl jsem ho
nechápat. „Chci být korektní a nechci tě
vystavit do nějaké nepříjemné situace
– odejdu proto až za 6 měsíců“, pravil Erik.
Díval jsem se na něho a
poslouchal. Co jiného jsem taky mohl dělat? Získal se
mnou skoro všechno –
skvělé jméno, postavení v oboru, kontakty na
evropské úrovni, peníze. A
k tomu také skvělou ženu a zdravé děti. Věděl jsem,
jak je cenný – nebyl
obyčejný zaměstnanec – dostával velký
podíl toho, co jeho divize vydělala.
Erik byl rozhodnut a zůstal
neoblomný, i když rozhovor trval
ještě dlouho. Domluvili jsme se tedy, že odejde až za půl roku.
Pořád jsem
věřil, že ho dokážu přemluvit. Byl pro mě nesmírně
cenný. Uznávaný vůdce,
tmelil lidi a dokázal vydělat peníze. Kudy jsem chodil,
přemýšlel jsem, jak ho
namotivovat k tomu, aby zůstal. Co mu mám nabídnout?
Jiný obor? To je
nesmysl. Každý obor v reklamě je specifický. Povaze
zákazníků je potřeba
dobře porozumět. A navíc – kontakty a důvěra se
zákazníky se buduje velmi
dlouho. Peníze? Kolik mu mám nabídnout?
Díky přímému podílu na zisku divize je
královsky odměněný. Na nějakou velkou expanzi to
nevypadá, počet klientů
v oboru je omezený. A to jen mezi námi –
takové peníze jako má u mě mu
nikdo v oboru nenabídne… A co takhle mu
nabídnout ať si odpočívá jak
dlouho chce, ale pak se vrátí? Nebude to ta pravá
motivace? Co se ale
s člověkem stane na tak dlouhé dovolené?
Pozná nové věci, ucítí volnost…
Ztratí tu rutinu a pravidelnost. Jak to budou vnímat
ostatní lidé ve firmě?
Někdo ho musí ve firmě zastupovat… co když se
náhodou osvědčí? To ho má potom
zase poslat dolů? Mám mu nabídnout majetkový
podíl v mé firmě? Přijdu o
svoje zisky? Bude mu to za chvíli málo a stejně odejde? A
já potom budu řešit
problém společníka, který pro firmu nepracuje? To
není dobrá cesta… mám z toho
strach.
Uběhlo 6 měsíců, a i když jsem si hodně věřil, nepodařilo se
mi Erika nakonec přemluvit. Podařilo se mi alespoň stabilizovat firmu, popsat
jeho činnosti a předat je lidem. Najít nástupce ale nebylo vůbec lehké. Možná
proto, že byl tak dobrý, ve svém týmu neměl nikoho, kdo by se mu aspoň trochu
rovnal… Někdo měl znalosti, druhý charisma, třetí uměl jednat s klienty.
Ale ani jeden neuměl všechno dohromady. Jelikož nebylo možné Erika nahradit
člověkem zevnitř, přijal jsem nakonec na jeho místo nového člověka. Věřil jsem,
že člověk zvenku bude pro firmu oživením a potajmu doufal, že budu mít stejně
šťastnou ruku jako tehdy… před desíti lety. Erik byl pryč, ale tu a tam mi
poslal mail, obvykle s nějakou pěknou fotkou ze světa. Asi po pěti měsících
mi zase zavolal a zeptal se, jestli bych s ním nezašel na oběd. Byl jsem
rád, že se ozval. Při obědě jsme probrali spoustu věcí. Byl zjevně spokojený.
Objel svět, užívá si rodiny, má čistou hlavu a přemýšlí o tom, co by ho bavilo
dělat dál…
Začal další týden… týden, který mě měl dát záminku pro
přemýšlení. Proč? Během něj mi dali výpověď mi dva nejlepší kreativci.
Nerozuměl jsem tomu. Nic nenasvědčovalo tomu, že by to měli udělat. Tak proč?
Když jsem se ptal, mluvili o tom, že se firma mění. Jsme už moc velcí, přichází
noví lidé, kteří už nejsou spojeni s firmou tak těsně. Cítí se vyhoření,
chtějí zkusit něco nového. Poukazovali také na Erika – byl to prý člověk, ze
kterého sršela energie, předával ji dál a motivoval ostatní. Když jsem se ptal,
co tedy chtějí dělat, nemohl jsem to z nich dostat. Že mají nabídky, a že
se prý uvidí. Teď prý hlavně odpočívat… Odchod dvou nejlepších lidí
v jeden týden? Je pravda, že kreativci jsou specifičtí, ale tohle není
normální… Co se to děje? Jsme přece jedna z nejlepších firem v oboru,
máme dobré klienty, dobré postavení, dobře platíme.
Může za to nový manažer?
Měl jsem špatnou ruku při výběru
náhrady za Erika. To by mě tedy mrzelo… Hned jsem si ho
nechal zavolat. „Co se
děje? Nechceš mi něco říct? Máš
nějaký problém s lidmi?“, bombardoval jsem
ho hned na začátku. „Nevím, co se děje“,
řekl. „Pořád o tom přemýšlím. Nikdy
se
mi nestalo, aby mi odešli dva nejlepší lidé
tak rychle po sobě. Vždyť vycházím
s lidmi dobře – vím moc dobře, jak je to
v téhle branži důležité.
Moji lidé mě i tady mají rádi. Však se
přijď podívat. A dokonce i ti, kteří
chtějí odejít, jsou se mnou v pohodě…“.
Byl jsem nešťastný, protože jsem
tomu nemohl přijít na kloub. Prý v pohodě,
v pohodě… Měl jsem náladu
pod psa. Střídaly se ve mně stavy absolutní důvěry
k novému manažerovi a
chuti ho okamžitě vyrazit. Uvědomoval jsem si, že takhle
racionální rozhodování
rozhodně nevypadá. Mluvil jsem s lidmi ve firmě…
všichni si nového
manažera pochvalovali. Pracuje se s ním dobře, je
pohodový, žádné konflikty
nezaznamenali. „Ti lidé neodcházejí kvůli
němu…“, pomyslel jsem si. Už jsem
toho měl dost a šel řešit celou věc
s personální ředitelkou. I ona mi
potvrdila, že neregistruje žádné problémy a
zdá se jí, že lidé ve firmě jsou
v pohodě. Nikdo netlačí nijak výrazně na
zvyšování platů, nechtějí
extrémně cestovat nebo školit se. Ukazatele se
plní…
„Divné, divné…“, říkal jsem si. Jediná šance je pobavit se o
tom s Erikem, vždyť on zná svoje lidi nejlépe. Snažil jsem se s ním
sejít, ale nějak nám to pořád nevycházelo. Až mi to začalo být divné. A
najednou… další výpověď. Tak tohle je moc – výpověď podal můj nejlepší
grafik!!! Snažil
jsem se zůstat
v klidu, ale byl jsem rozhodnut, že právě od něj se konečně
dovím, co se
tady vlastně děje. Začal mluvit a já slyšel ty
stejné důvody, dokonce ta stejná
slova jako u předchozích výpovědí. Byl jsem
rozhodnut ho nepustit
z kanceláře dokud se nedovím pravý
důvod… Něco skrývali. Bylo tu něco, co
mi nechtějí říct. Nechal jsem ho mluvit dál a
dál. Už jsem ani moc
neposlouchal. Když konečně skončil, podíval jsem se mu do
očí a řekl: „Myslím,
že to není všechno. Cítím, že je tady něco,
co mi nechceš říct…“ Byl
překvapený. Podíval se mi do očí, ale dlouho to
nevydržel. Po chvilce řekl –
„Ano… chci jít za Erikem…“ Zůstal jsem
s otevřenou pusou. „Za Erikem?!“
zakoktal jsem. „Ten je přece pryč. Jezdí po světě a
užívá si…“. „No, to
dělal…“, pokračoval grafik. „S dvěma lidmi
z Anglie a Španělska založili
nedávno kreativní studio. Mají skvělé
kontakty a budeme dělat pro VIP klienty
v celé Evropě. Stahuje ty nejlepší lidi
z oboru… Budeme dělat
špičkovou práci za špičkové peníze.
Zase malá parta jako dřív, žádná rutina.
Čistá kreativita…“.
„A bylo!“ pomyslel jsem si. Erik se ukázal jako schopný
manažer. Po tom, co odešel, nelenil. Už jsem pochopil, proč jsme se nemohli tak
dlouho potkat. Prostě nechtěl. Buduje business. Díky přehledu v oboru
vyzobává všem ty nejlepší lidi. Přetahuje je. Už nejsme přátelé, jsme
konkurenti. Je na čase, abych to pochopil. Co s tím mám ale dělat. Mám
mnohem větší agenturu. Mnohem více lidí, mnohem větší náklady. Prostory, režie,
reklama. Nemám jenom hvězdy, někdo musí dotahovat věci do konce, dělat rutinu,
administrativu. Hvězdy mě sice vydělávají nejvíc peněz, ale já už jim o moc
více peněz dát nemůžu. Odchod nejlepších lidí mi ale ničí jméno a tím i
business. A navíc je to jako lavina…
Co byste
nabídli
hvězdnému manažerovi, který by chtěl odejít,
abyste jej dlouhodobě udrželi ve
firmě? Jaký vliv má, z vaší
zkušenosti, takový hvězdný kolega na
ostatní,
průměrné, lidi ve firmě? Co byste udělali, kdyby Vám
někdo začal systematicky
přetahovat vaše nejlepší pracovníky?
|
