Ona
Neříká se mi to lehko ... ale ať už to mám za sebou ... Vystřídal
jsem již dvě různá zaměstnání a získal zajímavé zkušenosti. Moje
třetí zaměstnání se pro mě ale stalo největší výzvou. Stal jsem
se hlavním projektovým manažerem dynamické softwarové společnosti
vyvíjející informační systémy pro správu dokumentů.
Je mi třicet mladý, výkonný a plný elánu. Vyhledávám nové
výzvy a tak jsem bral i novou pozici. Naše společnost byla na
českém
trhu teprve třetí rok, ale dokázala se rozrůst už na 70 zaměstnanců.
Mým úkolem bylo řídit tým projektových manažerů pracovníků,
kteří převezmou podepsanou zakázku od obchodníků a zajistí
její realizaci a předání zákazníkovi. Jako manažer jsem měl pod
sebou
osm projektových manažerů, kteří organizovali podle potřeby
týmy složené z analytiků a programátorů tak, aby mohla být zakázka
co nejdříve dokončena a předána zákazníkovi. Právě tito lidé
měli na starost výkon celé organizace. Oni nejvíce ovlivňovali
její efektivitu. Byli jsme elita jak dle ohodnocení, tak
podle
odpovědností! V IT jsou projektoví manažeři většinou muži,
ale já jsem měl v týmu také dvě ženy Terezu a Evu. A nebyly
to
ledajaké ženy! Obě byly mladé, moc hezké a přátelské. Neměly
to mezi námi chlapy vůbec lehké, však to znáte, ale nedaly
si nic líbit. Byly energické, měly svůj názor a sílu prosadit
se.
Někdy to bylo dobře, někdy méně, ale celkově se nám s nimi
spolupracovalo velmi dobře.
Než jsem se dostal do nové pozice, chvilku to trvalo, přece
jen jsem pracoval dříve v jiném oboru a tak jsem se musel naučit
mnoho nového. Především poznat jak fungují procesy ve firmě
a
jakým stylem pracuje. Bylo to docela náročné, od prvního dne
jsem totiž musel zároveň přebírat přicházející zakázky od obchodníků
a starat se o jejich realizaci. Dělal jsem projektového manažera
už čtvrtý rok a zažil jsem již leccos. Jednou mi ale na stole
nenadále zazvonil telefon. Náš dobrý zákazník. Velmi nepříjemný
rozhovor. Všechno se točilo okolo nabídky na další modul informačního
systém. Čeká na ni už skoro tři týdny a takhle si, prý, spolupráci
rozhodně nepředstavuje. Slíbil jsem mu, že hned všechno napravím.
Byl jsem hodně nabroušený tohle byl můj první kontakt s tímto
zákazníkem a entrée jsem si rozhodně představoval jinak. Věděl
jsem moc dobře, že projekt má na starost Tereza a tak jsem
si ji zavolal na kobereček. Chtěl jsem jí vynadat a dát najevo,
že nejsem spokojen s její prací ... ale ... když mi říkala
důvody,
které ji zabránily dodat nabídku včas, začínal jsem jí chápat.
Tereza byla sebevědomá ženská a tentokrát mě přesvědčila. Někdy
sebevědomí způsobuje určitou ztrátu ženskosti. Mě to ale každopádně
přitahovalo.
Když přišlo léto, byl jsem ve firmě už pár měsíců. A s ním
i velká párty, na které firma slavila třetí výročí své existence.
Byl to dobrej flám, přišli skoro všichni a výborně jsme se
bavili.
Byla tu i Tereza. Zpočátku jsme se ani nepotkali, ale jak lidi
odcházeli, zbyl čas i pro nás. Byla opravdu pěkná ženská, upřímná
a otevřená, a proto ji lidi měli rádi. Někdy mi sice přišlo,
že se víc zaměřuje na dobré vztahy než na výsledek, ale objektivně
řečeno, dokázala toho hodně zařídit a případné problémy obhájit.
I když jsem již měl čest pracovat s výkonnějšími lidmi, měl
jsem jí vlastně rád. Potkali jsme se u stolu s vínem a povídali
si.
Možná to bylo i to víno ... ale rozuměli jsme si tak, že jsme
zůstali na party poslední. Bylo to velmi příjemné, ale u toho
taky zůstalo. Bylo brzo nad ránem a objednané taxíky nás odvezli
domů.
Firmě se dařilo, získávali jsme nové a nové zakázky. Našim
obchodníkům se podařil kapitální úlovek dostali jsme obrovskou
zakázku
od jedné velké české průmyslové firmy a majitelé se rozhodli,
že projekt budu řídit osobně já. Taková důvěra mě potěšila,
ale věděl jsem, že k tomu potřebuji tým. Vybral jsem si několik
lidí
včetně Terezy. Projekt se rozběhl a trval čtyři měsíce. Potkávali
jsme se s Terezou denně. Až už v kanceláři nebo přímo u zákazníka.
Poznával jsem její kladné i záporné stránky, občas se dověděl
něco více o ní. Byl jsem rád, že se mohu spolehnout na její
odhodlanost, vytrvalost i obětavost. Společná práce nás hodně
sblížila ...
projekt jsme dotáhli úspěšně dokonce.
Přestali jsme se vídat. Najednou jsem cítil, že něco v mém
životě chybí. Cítím, že v tom nejsem sám. A tak, když je k tomu
konečně
vhodná příležitost, sbírám odvahu a ptám se: Terezo, jak my
to spolu vlastně máme? A je to venku Možná jsem byl ještě
více překvapený, když jsem se dočkal kladné odezvy. Bylo to rychlé.
Začali jsme spolu chodit, pokud se tomu tak dá v třiceti říkat.
Byl jsem zamilovaný, ale druhá hemisféra mého mozku se ptala:
Jak to ale může fungovat? Vždyť jsem její nadřízený. Domluvili
jsme se spolu, že nebudeme dráždit naše kolegy a v práci se
budeme
snažit nic nedávat najevo. To se ale snadno řekne, ale hůř
udělá. Snažíme se být maximálně korektní, ale občas to nejde
udržet
Mám pocit, že nás sleduje celá firma. Nakonec se to dostane
až k řediteli. A ten si mě zve na pohovor. Zjevně mu není příjemné
mluvit na toto téma a tak mluvíme napřed o všem možném. Nakonec
se ale stejně dostáváme k mému vztahu s Terezou. Není mi to
moc
příjemné, ale probíráme se tím. Výsledkem je, že na našem výkonu
nesmí být nic poznat. Musíme být profesionální.
Ulevilo se mi. Jsem opravdu rád, že to takhle dopadlo a nemuseli
jsme sáhnout k žádnému radikálnímu řešení. Jedno odpoledne
za mnou přišla Tereza ještě jedním kolegou s tím, že by velmi
rádi
jeli na konferenci o projektovém řízení. Kromě toho, že jsem
trošku zažárlil, absolvoval jsem kdysi právě tuhle konferenci
a dobře věděl, že její kvalita je hodně bídná. Netvářil jsem
se proto nijak nadšeně, ale říkal jsem si, že to bude tentokrát
lepší. Chtěl jsem ale vidět program. Tereza s kolegou se na
mě dívají divně a netváří se právě šťastně
Jaké bylo moje překvapení, když si mě o několik hodin zavolal
ředitel. Michale, byli za mnou Tereza s Liborem a říkali mi,
že by rádi jeli na tu prestižní konferenci o projektovém řízení.
Stojí to dost peněž, ale myslím, že si to zaslouží. Co si o
tom myslíš? Stál jsem jako opařený. Tak oni mě obešli?! Muselo
na
mě být vidět, že jsem rudý vzteky, ale snažil jsem se zachovat
klid. Co jsem měl taky dělat? Mám veřejně shodit svoji lásku?
Ředitel asi dobře cítil, jak to ve mně vře usmál se na mě
a říká: Co sis nadrobil, to máš
Čas šel dál a s ním přicházely i další věci. Tereza vedla projekt
pro jednoho z našich klíčových zákazníků a ten se zpozdil.
Skoro o dva měsíce. Zákazník byl z nás šílený. Byl to velký
průšvih
a stál nás dost peněz. Bylo jasné, že Tereza projekt nezvládla,
ale já cítil, že jsem ji mohl průběžně více kontrolovat.
ereza
sice byla přímý viník, ale já jsem měl ve firmě odpovědnost
za včasné a úspěšné dokončení všech projektů. Tak jak to tedy
je?
Můžu za průšvih já nebo Tereza? Ředitel si mě pozval na kobereček.
Věděl jsem, že má pravdu, že jsem to já, kdo je odpovědný za
výsledek projektu ale nebylo mi vůbec příjemné, jak se trefoval
do mého vztahu. A bylo to vůbec fér měl náš vztah nějaký
vliv na neúspěch tohoto konkrétního projektu? Dostal jsem dobré
kapky
ale co mám dělat? Všechno je špatně krýt Terezu nebo proti
ní vystoupit
Nakonec jsem se rozhodl pro přímou cestu promluvím s ním
o tom. Doufám, že pochopí moji obtížnou pozici. Snažím se, ale
zdá se, že Tereza je stále sebevědomější a dává mi to jasně
najevo.
Poslouchá, ale neslyší mě. Zato já slyším tisíc důvodů, proč
se projekt zpozdil. Ale chci to vůbec slyšet? Jsem její nadřízený
a zajímá mě výsledek. Nevyužívá svojí pozice? Nezneužívá mě?
Ne, chci věřit, že ne. Ale co mám dělat, abych jí vysvětlil,
že musí být stejně dobrá jako ostatní? Nebo možná i lepší?
A jak k tomu přijdu stojí mi za to vítězství v práci ale konflikt
doma? Nebo klid doma, ale peklo v práci? Nevím Jak má Michal řešit problémovou situaci? Může vztah mezi nadřízeným
a podřízeným na pracovišti ovlivnit výkon obou? Lze ustát tento
vztah před spolupracovníky? Co byste udělali na místě ředitele
v případě, že byste cítili, že výkon vašeho klíčového manažera
je ohrožen?
|
