Kamarád k nezaplacení
Bylo mi pětatřicet a pracoval jsem v Německu u jedné středně
velké konzultační firmy. Pomáhali jsme firmám s reengineeringem
a managementem změn. Byl jsem v zahraničí už skoro 5 let, vydělal
jsem si sice peníze, ale byl to divný život. Partnerku jsem vídával
párkrát za měsíc a čas založit rodinu se pomalu blížil. Pomalu
jsem se rozhlížel a hledal příležitosti vrátit se zpátky. Když
jsem byl jednou v Čechách, potkal jsem Davida - kamaráda, se
kterým jsem kdysi začínal v jedné softwarové firmě. Už tehdy
jsme se navzájem uznávali, o to víc mě potěšilo, že o mě projevil
zájem i teď.
Davidova kariéra byla závratná. Po naší společné epizodě v malé
ale dynamické softwarové firmě nastoupil do zahraniční banky
a stoupal na žebříčku v IT oddělení. Ukázalo se ale, že svět
počítačů a softwarových systémů byl pro něj málo. Postupem času
dostal pozici v oddělení vývoje produktů. I když banka nebyla
jeho domovský svět, velmi rychle se učil. I v této oblasti byl
kreativní, ale hlavně měl výsledky. Jeho nadřízení si včas uvědomili
potenciál, který skrývá a dostal nabídku na vedoucího týmu pro
monitoring trhu a vývoj nových produktů. Měl jen jediného nadřízeného
ředitele prodeje produktů a téměř neomezený rozpočet. Žádná
operativa, jen v klidu vymýšlet, co by se tak dalo udělat. Jak
sám často říkal Našel jsem někoho, kdo mě platí za to, co
mě baví. To všechno za šest let v bance. No, řekněte sami
nedá se to nezávidět?
David byl nejen inteligentní a bystrý, ale za dobu, co byl
ve firmě, prokázal, že dokáže dodat výsledky. Byl uznávaný mezi
lidmi zvláště proto, že akcentoval slušné jednání a lidský
přístup
při řešení problémů. Potkali jsme se v Praze na jednom koncertě.
Při pivu jsme si povídali o tom, co se stalo za tu dobu, co
jsme se neviděli. Moc mě potěšilo, že David zmínil, že by se
mnou
rád někdy znovu spolupracoval. Když jsem se ptal, jestli to
znamená něco konkrétního, řekl, že chtějí rozjet bankovní službu,
kterou
ještě nemají, a že za tím účelem plánují koupit jednu existující
firmu. To by byla výzva. A co by vlastně chtěl po mně? Chtěl,
abych udělal analýzu firmy, existujících procesů, toků informací
i peněz, tak aby mohla být začleněna jako divize do jejich
banky. Dohodli jsme se, že se vrátím do Čech a založím firmu.
Byl to
samozřejmě velký úkol, který jeden člověk nemá šanci zvládnout.
Neměl jsem ale strach, věděl jsem, že pokud budou peníze, seženu
určitě kvalitní lidi. David měl charisma, co slíbil to dodržel,
aspoň to o něm říkalo spoustu lidí.
Dal jsem tedy výpověď a vrátil se do Čech. Byl jsem rád, že
jsem zpátky doma, u přítelkyně i přátel, se kterými jsem toho
tolik
prožil. Dal jsem se hned do práce, založil firmu a začal shánět
lidi. Naše dohoda byla jasná, David měl dost práce s dalšími
projekty, ale komunikoval jsem s ním každý týden. Asi po dvou
měsících jsem měl většinu věcí zařízeno, jak firmu, tak i kontaktované
šikovné lidi, kteří by se do toho se mnou pustili. Byl jsem
plný nadšení a se seznamem dobrých zpráv jsem Davidovi hned zavolal.
Ahoj Míšo, zdravím Tě, tak jak se máš? Trošku neosobní otázka,
pomyslel jsem si. Sdělil jsem, že jsem připraven se do toho
pustit.
Víš Michale, máme tu malý problém. Celou akvizici nám zatrhli
shora. Prý je to příliš riskantní. Byl jsem jako opařený.
Zatrhli ??? To je pěkné, vždyť já kvůli tomu opustil dobrou práci,
přestěhoval
se a přemluvil šest lidí! Davidovi to asi bylo jasné a tak
pokračoval umírněných tónem: Nemusíš se bát, nových projektů
je tu dost.
Najmeme Tě jako konzultanta. Na jednu stranu pozitivní, na
druhou ale bylo jasné, že se rozjezd firmy se všemi lidmi, které
jsem
tak pracně sháněl, odkládá. Dobrá tedy, řekl jsem, přijedu
za tebou a probereme to osobně.
Měl jsem z toho divný pocit. Jednak jsem musel velmi omlouvat
lidem, kterým jsem slíbil spolupráci na společném projektu,
cítil jsem ale také, že se moje další kariéra dostává do podivně
nejistého
stavu. Projekty pro Davida mohou být sice zajímavé, ale budu
vlastně závislý na rozhodnutí jediného člověka. Byl jsem proto
zvědavý na naši schůzku. Vešel jsem do jeho kanceláře a prohlížel
kupy fotografií, haldy pořadačů a stůl pokrytý mnoho technologickými
novinkami. Inu, člověk z IT se nezapře Ahoj Míšo, přivítal
mě David. Moc se ti omlouvám za to, že jsem ti musel sdělit
tak špatnou zprávu, ale to víš. Nejsme svými pány. Ano, pomyslel
jsem si, je to tak. Člověk míní, vedení mění. Tak, co bys
nám mohl nabídnout. Tato věta mě dost zarazila, David přece
mluvil
o něčem konkrétním. No , pokračoval, máme nápad na jeden
moc zajímavý produkt. Chceme ho dovyvinout a uvést na trh.
Potřebujeme vytipovat klíčové partnery a na základě toho navrhnout
marketingovou
strategii. Troufl by sis na to? Nebyl to úplně můj obor, ale
přece jen jsem byl v businessu už pár let a během studia MBA
mě taky něco naučili. Kývl jsem. Dobře budeme outsourcovat
přemýšlení., a rozesmál se od ucha k uchu. Zajistím Ti přístup
k veškerým podkladům i potřebným lidem. Potřebuji to mít hotové
za 4 měsíce. Jasně, no problem. I když jsme kamarádi, jde
o business. A o peníze jde přece až v první řadě, a proto jsem
se zeptal i na to. David se rozesmál. Neboj se, neošidím Tě.
A navrhl paušální měsíční částku, která sice nebyla nijak závratně
vysoká, ale rozhodně se za ní dalo velmi slušně žít. Domluveno,
řekl jsem a pustil se do práce.
Byla to zajímavá práce, rozhodně nic standardního. Vymýšlet
mě vždycky bavilo, jezdil jsem po republice a setkával jsem se
zajímavými
lidmi. I s Davidovými spolupracovníky jsem si padl docela do
oka. Oceňovali moji práci, byli vstřícní a na setkáních s nimi
byla vždycky legrace. Když jsem navíc dostal na účet penízky
za první dva měsíce práce, říkal jsem si, že svoboda podnikatelské
kariéry není vůbec tak špatná.
Bylo to někdy uprostřed třetího měsíce naší spolupráce, když
jsem šel s Davidem na večeři, abych probral věci okolo našeho
projektu. Byli jsme v jedné malé příjemné rodinné restauraci,
kde skvěle vařili a měli neuvěřitelně příjemnou obsluhu. Moc
dobře jsem věděl, že tam David rád chodí. Poté, co ho opustila
žena toho doma moc nenajedl. Byl klidný večer a tak jsme povídali
o všem možném. Najednou říká: Představ si Míšo, Tom odchází
a nabídli mi povýšení. Nabídli mi, abych dělal ředitele produktů
v celé bance. Bang! Úžasné, pomyslel jsem si. Velmi vysoká
pozice, která navíc znamená místo v představenstvu. David bude
za vodou. Ale proč mi to říká teď a tady? Chce mi něco nabídnout?
Chce mě přetáhnout do banky? Zmocnilo se mě vzrušení, pomyšlení
na exekutivní pozici bylo příliš lákavé. Víš Míšo , nedýchal
jsem napětím, , odmítl jsem. Cože??? Nevěřil jsem svým vlastním
uším. To ale nebylo všechno, co jsem měl dnes večer ještě slyšet.
Odmítl jsem a dal jsem výpověď. Jsem v bance už moc dlouho,
zažil jsem mnoho a postrádám inspiraci. Končím za 3 měsíce
a potom pojedu okolo světa. Seděl jsem a tupě koukal do medově
žlutých stěn restaurace. Michale, víš, co to znamená? Ani
se
mi nechtělo hádat. Mým odchodem končí tvoje spolupráce s bankou.
Zaplatím Ti tedy dva tři měsíce práce na dokončení, ale dál
se o sebe musíš postarat sám. Nezlob se, prosím, na mě.
Samozřejmě, že mě to nepotěšilo. Vsadil jsem na jednu kartu,
opustil výnosné zaměstnání a teď se ocitám na širém poli nejistoty.
S Davidem jsme se vídali dále, ale naše vztahy ochladly. Pracoval
jsem dál a posílal faktury. Bylo to snad čtrnáct dní před tím
než měl definitivně odejít, když jsem si prohlédl svůj účet
a zjistil, že faktury, které jsem poslal, jsou dávno po splatnosti,
ale neproplacené. Zvedl jsem telefon a okamžitě volal Davida:
Ahoj! Prosím Tě Davide, díval jsem se na účet a zjistil jsem,
že mi od vás ještě nepřišly peníze za dva měsíce práce. Můžeš
se na to, prosím, podívat? Vím o tom, pokračoval David.
Michale,
nemůžu ti to proplatit. Rozhodli jsme se totiž zastavit projekt.,
odpověděl mi David. Připadal jsem si jako ve zlém snu. Zastavili
projekt , koktal jsem do telefonu. No dobře, ale my přece
máme nějakou dohodu. Nikdy nebylo řečeno, že neplatí., argumentoval
jsem. No jistě, ale určitě chápeš, že mám teď strašně práce.
Předávám celou agendu ostatním. Zapomněl jsem ti to říct.
No to je paráda, on zapomene a já nemám peníze. Takhle to přece
nejde, vždyť já za to přece nemůžu. Hned jsem mu také řekl,
už
trošku rozzlobeně. Nakonec mi slíbil, že zaplatí a tím náš
rozhovor skončil. Za dvě hodiny mi přišla SMS: Míšo, moc se
omlouvám,
je to moje chyba. Byl bych nešťastný, kdyby peníze pokazily
naše přátelství. Ano, já taky.
David odešel z banky a zmizel do světa. Za tři měsíce mi poslal
mail z Indonésie, že se velmi omlouvá a že mi všechno zaplatí
ze svého až se vrátí. Neměl jsem práci ani smlouvu. Moje odměna
se na účtu ale nikdy neobjevila. Volal jsem i do banky, ale
Davidovi podřízení o ničem nevěděli. Příště si dám větší pozor
na kamarády. Jak byste nyní řešili Michalovu situaci? Co si myslíte o chování
Davida? Myslíte, že možné v České republice vymáhat pohledávku
uzavřenou na základě ústní dohody?
|
